o me?
Já nejsem výhra,
to tedy ne.
Jsem Černý Petr,
komu zůstanu,
ten prohrál.
Ne, já nejsem
Černý Petr,
já jsem výhra,
pro toho,
kdo hledá život
v mnoha jeho obměnách,
ne neměnnou figurínu.
Kdo by chtěl Černého Petra?
Je to dáma s noblesou,
říká se to o ní,
nosí sukni kasanou,
dlouhou až po zem.
Šperky zdobená,
na tváři však vážný výraz má.
Ta dáma občas sundá klobouk
a na mě se usměje,
hlavně když krůpěje
slz mi kanou z tváří.
Já nad svým údělem
hlavu si lámu,
a ona zas dělá
ze sebe dámu
a na tváři cynický úsměv má.
Pak však svůj zrak pozvednu
a do zrcadla pohlédnu
a propuknu ve velký smích.
Ta dáma,
to je život.
A není dámou cynickou,
jak myslívala jsem dřív,
ale humoristickou.
To stát se muselo,
a já dávno to už tušila,
že splní se to,
po čem jsem toužila.
Chodím si po světe
a kradu.
Beru si to,
co jiní nechcou,
nebo neví,
že mohli by to chtít.
Zvadlé květy u popelnic,
chvilkový běh,
když venku zrovna prší
a taky jemný úsměv na tváři.
Beru.
To, co nikdo jiný nechce.
Ovocnou zahradu,
rozkvetlý parčík,
i tu růži s trny,
co vykvetla nám dvěma.
Ta růže
hnojena byla hořkostí
a trpkost okolí
byl pro ni jako lék.
Nejlíp voní růže,
co vykvetla na hnoji.