Někdo se ptá, na co vlastně jsou... ty básně.
nic přece neřeší
a jejich autor si jen vylévá svou bolavou duši
No a já říkám,
ze často oslavuje i život, tím, že je, tím, že žije... a cítí.
v básních může být zakletá moudrost a můžou popostrčit tím správným směrem... v každém příapdě pak ti, kdož prožili to, co prožil básník, pochopí co myslí svými verši, i když mnozí nechápou nic a jen se mu smějí.
A právě ti, kdož prožili podobné..právě ti nacházejí ve verších smutek, ale i úlevu, smutek z toho, že vrací se jim jejich bolesti.. a úlevu v tom, že poznávají, že nejsou v té bolesti sami. A již to je mnoho, vědět, že někdo někde prožil to stejné, co my. A to je lidskost. Soucítění s jinými lidmi, i když oni zrovna nemusí soucítit s námi. A snaha projevit svůj svět, své pohledy, radosti i bolesti a doufat, že někoho osloví a že pozná, že není v té zamotané kaši světa sám.
S trochou nadsázky pak a s trochou karikatury se každý problém stává vtipným, protože i obrovská bolest se v určitém momentu láme a stává se z ní něco, co už nebolí.
A proto píšu básně, které se ani básněmi nemusí jevit. Protože jsou filtrem pro bolest, jsou tím, co vynese mě nad samotný problém... a díky nim se pak můžu sama sobě smát. A není nic hezčího na světě než umět se zasmát sám sobě a svým nezdarům. Ale o tom snad až někdy jindy. H*
